Narodila jsem se v plastové době. V době, kdy plast byl nejvyšší metou, které mohl člověk dosáhnout. Z plastu byl (je) nábytek, hračky, oblečení, nádobí… Když už se začala chuť tohoto materiálu promítat i do jídla, došlo mi, že to nechci. Nechci jíst věci, které vypadají jako z polyvinylchloridu, ani z jiného chloridu. Nechci, aby tak i chutnaly. Chci zase ucítit na jazyku chuť rajčat, která jsem si utrhla u babičky na zahradě. Ta, která voněla i chutnala jako rajská zahrada, po níž mají své jméno. Chci, abych nebyla vzteklá, když hodím maso na pánev a to mi zastříká celou kuchyň díky odpornému množství vody, kterým je dopováno (křehčené zní fakt vznešeně, ale nic vznešeného v tom není). Chci se napít smetany a cítit, že mi vláčně proniká až do konečků prstů u nohou. Chci prostě jen normální jídlo. To, které si na nic nehraje, nevypadá jak podle šablony, ale prostě má svou chuť a vůni.
Říká se, že člověk je schopný zapamatovat si padesát tisíc různých vůní. Mně osobně spolehlivě vůně vybavují vzpomínky. Vůně hovězího vývaru ve mně vždy vyvolá dozvuky sychravých večerů a nabírání tohoto zázraku z malé puntíkaté misky. Vůně tvarohových buchet má pro mě nádech dobrodružných výprav, na které jsme se vydávali, a předtím si tyhle sladké, někdy ještě teplé, zázraky házeli za triko, abychom se jimi posilnili a nepadli vyčerpáním. A když ucítím jahody, vždy si vybavím záhony, vedle nichž v době jejich zrání leželo na trávníku bílé prádlo, čekajíce na další dávku vody z kropicí konve a následné vysušení sluncem, aby tak zbělelo ještě víc. Vůně jsou pro mě zásadní, jsou úzce spjaté s chutí a říkají mi, z čeho jsem vzešla, kde jsou mé kořeny, ke kterým se ráda vracím.
Když prarodiče zestárli a neměli už síly na pěstování malin, natož na chov králíků, slepic nebo prasat, smířila jsem se s tím, že jsem odsouzena ke konzumaci plastů. Pak jsem ale zjistila, že to nemusím. Že existují ještě lidé, kteří umí dělat jídlo tak, jak se má. Ti, kteří nechávají zvířata pást, abych si mohla dát k snídani omeletu z výborných vajec a k tomu sklenici mléka, co tak opravdu chutná. Kteří nestříkají na ovoce a zeleninu tolik všelijakých „cidů“, takže nemám pak pocit chemické laboratoře na jazyku. Je skvělé zjistit, že mám kam zajet, a vlastně je to jen tady za rohem.
Pořád máme někde v sobě pocit, že nejsme světoví. Že nemáme moře? Máme lány ječmene, které se vlní do dálky při sebemenším závanu větru. Nemáme velehory? O to víc si vychutnávám zelené Beskydy s pasoucími se stády ovcí. Máme tu vše, co potřebujeme – jablka v sadu a brambory na polích, vinice na svazích a chmel v rovinách… Žijeme v poetické krajině, stačí ji jen ochutnat.